PSYCHOWEB.czpsychosociální teorie, ego-teorie 1/2
shrnutí toho nejdůležitějšího:
důraz na ego – autonomní strukturu; kulturní a soc. kontext
celoživotní vývoj ega, epigenetická stadia
8 stadií – psychosociální krize – růst vs. ohrožení; vyřešení konfliktu > vznik ctnosti
důvěra – nedůvěra; autonomie – zahanbení; iniciativa – vina; snaživost – méněcennost
identita – zmatení rolí; intimita – izolace; generativita – stagnace; integrita – zoufalství
naděje – vůle – účelnost – kompetence – věrnost – láska – péče – moudrost
Potomek dánských rodičů, narodil se v Německu. Ve svých osmašedesáti přiznal, že byl mimomanželským dítětem luteránské matky a Dána, kterého nikdy nepoznal. Jeho matka se pak vdala za německého židovského pediatra, který Erika adoptoval. Byla to pro něj ale medvědí služba, protože křesťanští spolužáci ho zavrhovali jako Žida a lidé ze synagogy na něm neměli rádi jeho nežidovské rysy – modré oči a světlé vlasy. Od nejranějšího dětství prožíval Erikson krizi identity, která se pak stala nejtypičtějším rysem jeho osobnostní teorie.
Průměrný student, ve škole v Karlsruhe se připravoval na univerzitní studia, která ale nenastoupil; cestoval a hledal sám sebe. Pak se rozhodl pro uměleckou dráhu, dělal se dřevem a kreslil.
Od r. 1927 učil ve Vídni, byl v té době analyzován Annou Freudovou, oženil se s Joan Sersonovou. Po nástupu Hitlera k moci emigroval s manželkou a dvěma syny do USA. Pracoval jako PA a badatel, 1942 přijal profesorské místo na Kalifornské univerzitě, kde skončil poté, co odmítl podepsal loajalitu. Ač neměl obvyklé univerzitní vzdělání, nebyly z toho problémy, protože jeho výzkumy a spisy byly již velmi ceněny. 1950 mu vyšla kniha Childhood and Society a jako uznání za ni se stal mluvčím ego-psychologie.
Vedl středisko pro narušené adolescenty, přednášel na Harvardu. Známé jsou jeho práce o indiánských kmenech Siouxů a psychohistorické studie o Lutherovi, Ghándím, Maximu Gorkém a Hitlerovi.
Některá díla: Dětství a společnost (1950), Výzva mládí (1965), Dimenze nové identity (1974), Identita: Mládí a krize (1968), Náhled a odpovědnost (1964)
Eriksonova koncepce je orientována na vývoj ego. EE modifikoval PA na život moderní společnosti, ale považoval se nikoli za SF kritika, ale jeho pokračovatele. Nezdůrazňoval pudové motivy – větší váhu má ego, ne id – O je racionálnější. U SF píská ego spory mezi Id a superego, u EE je ego autonomní struktura zajišťující soc. adaptivní vývoj.
Významným činitelem vývoje dítěte jsou nejen rodiče (SF), ale celé soc. prostředí a kulturní kontext. Vývojové změny probíhají celý život, nejen v raném dětství.
SF se domníval, že uvolní-li člověk své instinktivní puzení, čeká ho sociální vyhynutí; naproti tomu EE se zaměřil na odhalování lidské schopnosti vítězit nad psychosoc. riziky a zkoumal přednosti, kvality ego. Každý konflikt v sobě obsahuje výzvu k řešení a je třeba poznat, jak člověk své krize zvládá a jak ho případné nevyřešení minulého konfliktu znevýhodňuje v zacházení s pozdějšími probl.
Vývoj osobnosti chápal jako sled epigenetických stadií od narození po stáří. Epi = na, po; geneze = vznik, vynoření; epigeneze = jeden prvek vzniká na podkladu jiného.
Souhlas s SF – struktura O, bio a sex. základy motivace a O dispozic, danost a neměnnost pořadí vývojových stadií.
Hlavním tématem vývoje je utváření osobní identity související s vývojem ego. Před objevením se zralého ega je třeba získat přiměřený pocit identity. Podle EE jsou různé rituály v dospívání nástroji, jimiž se identita a integrace ego potvrzuje. Ego se uplatňuje jako uvnitř mysli (PA), tak ve vztahu k soc. okolí.