Skutečný případ z psychologické praxe PhDr. Michaely Peterkové:

O psychologickou intervenci a hypnózu mě požádala sedmatřicetiletá Marta, vdaná matka dvou dětí. Uváděla, že asi čtyři roky ji opakovaně přepadají intenzivní obavy o život způsobené enormně zrychlenou činností srdce, pocity na omdlení a pocity dušení. Také není schopná nakupovat ve velkých obchodech, stát ve frontě, jet kamkoli sama autem, někdy nemůže vůbec vyjít z domu. Děsí ji i pomyšlení, že by jí zmíněný stav mohl znovu potkat. Na tyto symptomy je v odborných kruzích pamatováno označeními agorafobie a panická porucha.

Ve všech podstatných životních oblastech se ale Marta cítila spokojená. Působila s přihlédnutím k okolnostem optimisticky a odhodlaně. Začátek svých potíží lokalizovala do doby, kdy její tehdy desetiměsíční dceru pokousal cizí pes. Byla svědkem události, prožila si hodiny čekání na nemocniční chodbě, strávila s dcerkou několik dní na JIP. Zranění sice neohrožovalo život, nicméně bylo velmi bolestivé, což spolu s nutným omezením pohybu způsobilo, že holčička permanentně plakala a pokoušela se osvobodit. Marta zažívala intenzivní bezmoc, udávala pocity neskutečnosti ohledně sebe i dané situace, jakési nedobrovolné „odpojení se“ od reality (tedy depersonalizaci a derealizaci).

Marta měla za sebou veškerá somatická vyšetření včetně opakovaného EKG, vše s negativním výsledkem. Bez efektu zkoušela různé alternativní přírodně léčitelské postupy. Praktická lékařka jí předepsala antidepresiva, Marta po nich pociťovala masivní úzkost, takže je záhy přestala užívat. Doporučila jsem jí kontaktovat psychiatra, protože jsem viděla prostor pro farmakoterapii (tedy léčbu pomoc léků – neboť na panickou poruchu často dobře zabírají antidepresiva). Lékař volil v jiné skupině antidepresiv, ale negativní efekt se opakoval, takže jí doporučil potíže překonat pomocí psychologické intervence. Klientce se velmi ulevilo už jen samotným pojmenováním jejích problémů; začala si vyhledávat další informace a zapojila se do internetových diskusí, což jí přineslo zjištění, že není s takovým problémem sama.

Zpočátku jsem ji vybavila CD s autogenním tréninkem – jednak kvůli samotnému efektu relaxace a pak také pro obvykle pozitivní vliv autogenního tréninku na proces hypnózy. Na hypnotizaci reagovala klientka velmi dobře. V hypnóze jsem vždy začínala s navozením pocitu intenzivního uvolnění a pocitu spokojenosti (cvičení na „vyčištění hlavy“). Následovala práce na problému – klientka si v představách vyvolala obávanou situaci (pohyb po obchodě, samostatnou jízdu autem…), učila se zarážet vzrůstající tenzi a následně tento nepříjemný pocit přetlačit pocitem klidu a uvolnění. V hypnóze si nacvičila i pomocný signál pro navozování klidu. Tento postup jsme aplikovaly v rámci zhruba deseti sezení s tím, že klientka udávala zlepšování svého stavu. Hypnóza byla doplněna i postupy z kognitivně-behaviorální terapie – zejména šlo o vystavování se obávaným situacím s postupným nácvikem jejich zvládání. Panická ataka se nedostavila a po deseti sezeních byla Marta schopná v běžných situacích obstát – v obchodě nakoupila vše, co chtěla, aniž utíkala od prvních regálů ven, a autem dojela, kam potřebovala. Nadále sice mívala obavy, zda se strach znovu nedostaví (tzv. anticipační úzkost), v porovnání s původním stavem je ovšem neshledávala tak závažnými.

Další část naší práce se soustředila na kritické vzpomínky, které se jí často vracely a trápily ji. V hypnóze se Marta vrátila do doby, kdy se dceři úraz stal, prožila a popsala emoce, které tehdy cítila. Vedla jsem ji k tomu, aby se současně podívala na situaci z pohledu vědomí, že zranění nemá žádný trvalý následek. Marta měla ve své paměti najít pro vzpomínky místo, protože jsou samozřejmě nedílnou součástí její osobní historie; nicméně nemusí a nemají být zdrojem nepříjemných pocitů zasahujících do přítomnosti. Protože Marta disponovala solidní schopností imaginace (představivosti), popisovala, jak zasunula krabici s těmito událostmi mezi další vzpomínky z dotčené doby. Po skončení hypnotických sezení s regresí udávala klientka značnou únavu, která vymizela do druhého dne. První regrese byla následována i živou snovou produkcí.

Tento postup, společně se standardně prováděným cvičením na zvládání úzkosti přispěl k dalšímu zklidnění. I nadále jsme při společných sezeních podporovaly zvládání náročných situací a upevňovaly již dosažené pokroky. Ze zlepšováním Martina stavu se časový odstup mezi sezeními postupně prodlužoval, z původního týdne postupně na tři měsíce.

Pro Martu znamenala úspěšná léčba velký obrat – může pracovat, cestovat, bavit se – zkrátka fungovat samostatně a bez nepříjemných pocitů.

(Upravený text, který také vyšel v časopise Psychologie DNES.)