Literární ochutnávka

Erich Fromm: Mít nebo být. Aurora, Praha 2001
Ať už člověk je nebo není politicky nalevo, alespoň jednoho Fromma by si přečíst měl.

Úvod – Velký příslib, jeho pochybení a nové alternativy

Příslib se týkal ovládnutí přírody, hmotného nadbytku, neomezené svobody a štěstí pro všechny … tato iluze má původ v průmyslovém pokroku. Po rozpadu feudálního zřízení se lidé stávali nově svobodnými. Klíčovými faktory byly – neomezená výroba, absolutní svoboda a neomezené štěstí pro všechny. Jenže lidé si postupně začali uvědomovat, že uspokojení všech jejich přání je nečiní šťastnými, zjistili, že jsou manipulováni politiky a průmyslem, že hospodářský pokrok se dotkl jen bohatých národů (přičemž propast mezi národy bohatými a chudými se stále zvětšuje) a že technika může způsobit ekologickou a/nebo jadernou katastrofu.

Příslib selhal proto, že byl založen na pochybných premisách: a) radikálním hédonismu, podle něhož je cílem života slast z uspokojení všech žádostí a přání, b) systém je živen egoismem a chtivostí.

ad a) prakticky se však ukazuje, že snaha o štěstí a blaho k nim často nevede – mnoho lidí je depresivních, osamělých, nešťastných a závislých

ad b) realizace individuálního egoismu nevede k míru a harmonii; znamená slast z vlastnictví a nikoli sdílení; důsledkem je chtivost a cílem je mít; člověk nemůže být nikdy spokojen – závidí těm, co mají víc, a má strach z těch, co mají méně.

Ve středověku se ekonomické chování rovnalo lidskému chování – podléhalo humanistické etice; v 18. století se od etiky oddělilo a ekonomický systém se ptal po tom, co je dobré pro jeho růst, nikoli co je dobré pro (růst) člověka.

Nežijeme v harmonii s přírodou; dobýváme ji a ničíme. Zapomínáme přitom na vyčerpatelnost přírodních zdrojů a na fakt, že příroda se umí bránit.

Způsob našeho života je patogenní, má za následek nemocného člověka, potažmo nemocnou společnost. Zřejmě přestává fungovat pud sebezáchovy, protože přes existenci mnoha faktů o blížící se katastrofě nedělají lidé (většina lidí) nic, aby ji odvrátili. Všelijaké summity, konference a prohlášení nás ukolébávají – problém je rozpoznán a řešen. Lidé jsou také mnohem více než kdy jindy orientováni na sebe a své bezprostřední okolí a nezajímají se o nic, co tento rámec překračuje. A nakonec – podobně jako lidé riskují smrtelné onemocnění, namísto aby mu předešli návštěvou lékaře a včasnou diagnózou v léčitelném stadiu – zrovna tak riskují budoucí pohromu, místo co by se pokusili v současnosti o změnu svých osobností.

Předběžná orientace – mít versus být

Vlastnění a bytí jsou dvěma základními dimenzemi lidského prožívání a to, který z těchto módů existence převažuje, určuje sociální charakter člověka. Vlastnická orientace se vyznačuje potřebou mít (mít stále více), chtivostí a touhou po majetku, moci a slávě. Být znamená fungovat, aniž něco mám nebo chci mít, existovat v jednotě se světem a tvořivě realizovat své schopnosti.

Oproti minulosti se změnila i mluva v tom smyslu, že nyní používáme více podstatných jmen a méně sloves. Říkáme např. mám problém namísto jsem v nesnázích, mám ženu x jsem ženatý, mám bolavé klouby x bolí mě klouby. Projevuje se zde odcizení – řeknu-li „mám problém“, vyloučím se ze situace a moje já spolu s pocity jsou přetvořeny v něco, co mám a co existuje mimo mě.

Sloveso „mít“ nemají všechny jazyky (např. v hebrejštině se vyjadřuje opisem „je to mně“), ačkoli se zdá být přirozenou kategorií existence. Toto slovo se objevilo v souvislosti se soukromým majetkem a jazyky kultur, kde převažuje funkční vlastnění, jej neobsahují.

„Být“ – kromě toho, že je to spona (jsem veselý, vysoký apod.), vyjadřuje jednak skutečnou existenci (jsem – má existence je pravdivá, skutečná) a dále též ukazuje na podstatu objektu bytí, nikoli na jeho vnějšek.

Přivtělování (inkorporace) – způsob vlastnění > přivtělování věcí jídlem, pitím nebo symbolicky, v představách (přivlastnit si obraz boha, někoho slavného – vyhřívat se ve stínu jeho slávy, titulů, moci …). Úzce souvisí s konzumací (v širším smyslu). „Spotřebitel je věčný kojenec volající po láhvi … nejraději by spolkl celý svět“ (EF). Ve volném čase je nejčastěji konzumováno prostřednictvím televize, auta, cestování a sexu (EF tyto aktivity nazývá pasivitami). Konzumace je jednou z forem vlastnění. Na jedné straně redukuje úzkost, na druhé straně provokuje další konzumaci, protože uspokojení je pouze krátkodobé.

Vlastnění a bytí v každodenní zkušenosti

Kapitola obsahuje řadu příkladů existence v modu vlastnění a bytí, jimž tak lze lépe porozumět. Většina z nás má totiž vlastnický modus tak silně zafixovaný, že si neumíme (nebo jen velmi těžko) jiný způsob existence ani představit.

Učení (ve smyslu studia)

VM (vlastnický modus): Studenti si zapisují obsah přednášky a pak se to naučí, aby prošli u zkoušky. Obsah přednášky se ale nestane součástí jejich já; jsou si vzájemně cizí. Student je vlastníkem výpovědí, které slyšel, a nemá snahu tvořit něco nového. Nové a neobvyklé myšlenky jej naopak znepokojují, protože narušují to, co si zafixoval.

MB (modus bytí): Student jde na přednášku již vybaven nějakými informacemi o problému, kterého se má daná přednáška týkat. Aktivně naslouchá a tvořivě reaguje. Při naslouchání vznikají v jeho mysli nové otázky, nové myšlenky, a po přednášce je pak někým jiným, než byl před ní (samozřejmě pouze za podmínky, že obsah přednášky byl zajímavý, stimulující).

Vzpomínání

VM: Spojení mezi vybavovanými vzpomínkami je mechanické nebo čistě logické (protiklad, blízkost, stejné znaky) – např. slovo „pravá“ implikuje vybavení slova „levá“.

MB: Vzpomínání je aktivním vyvoláváním slov, spojená jsou živá. Jedna myšlenka vyvolá celou řadu dalších (tentýž př.: pravá > psát (pravá > ruka > činnost pravé ruky > psát)). Podmínkou takovéhoto fungování paměti je skutečný zájem. Produktivní vzpomínání = oživování dřívějšího.

Vzpomínky ve formě zápisků nebo fotografií či jiných druhů záznamu jsou odcizené – při ztrátě papíru (resp. nosiče vzpomínek) přestanou existovat. Je zřejmé, že při dnešním kvantu informací, které je třeba absorbovat, si člověk nemůže úplně všechno pamatovat a často se musíme spolehnout na informace někde zaznamenané – problém je však v tom, že se to hodně přehání.

Styl v rozhovoru

VM: Při diskusi si lidé brání své názory, které jsou jejich majetkem; kdyby připustili vyvrácení svého názoru, byli by ochuzeni – měli by méně. Prezentují to, co mají – majetek, moc, peníze, konexe apod. a „vytvářejí dojem“ (daný ovšem většinou malou schopností soudnosti adresátů takové sebeprezentace).

MB: Bez přípravy, spontánní, tvořiví; protože jim při rozhovoru nestojí v cestě jejich vlastní ego, mohou věnovat pozornost druhým. Konverzace je pak živým dialogem, z něhož si účastníci odnášejí mj. pocit radosti (ne vítězství nebo porážku, což jsou produkty sporů, diskusí).

Čtení

–   mělo by být konverzací mezi autorem a čtenářem

VM: Čtení umělecky bezcenných románů = chroupání čipsů při sledování televize. Jedná se o čtení bez vnitřní účasti. Člověk si nerozšíří své poznání, nepochopí postavy a tak se nedozví ani nic o sobě. Filosofickou literaturu čte tento člověk tak, že je potom schopen pouze reprodukovat myšlenky filosofů, jde o množství.

MB: Čtení je tvořivé, s vnitřní účastí, čtenář rozumí a prohlubuje si poznání lidské přirozenosti i sebe samého. Filosofická literatura – klade filosofům otázky, nachází protimluvy, kličky, vypouštění některých problémů. Může udělat závěr, že obecně ceněná kniha je k ničemu, nebo naopak objeví neznámé a kvalitní dílo.

Uplatňování autority

–    rozdíl mezi „mít autoritu“ a „být autoritou“. Autorita může být racionální, založená na kompetenci, která pomáhá lidem v růstu, nebo iracionální, založená na síle, která lidi vykořisťuje.

VM: Má autoritu. Protože neexistují kompetence, nahrazuje je symbol – např. uniforma, rodokmen, titul – třeba král – může být hloupý a zkažený, tj. nekompetentní být autoritou, ale autoritu má. Symboly autority otupují lidské kritické myšlení, lidé jsou jimi ukolébáni a slepě věří.

MB: Autorita spočívá na sociálních kompetencích a zralé a integrované osobnosti – tito lidé autoritu přímo vyzařují a tím, čím jsou, ukazují, čím mohou lidské bytosti být. Autoritu v MB potřebuje dítě – na tu pak reaguje horlivostí; na VM autoritu antagonismem.

Vědění

–   mít vědomosti vs. vědět

VM: Vědomosti jsou majetkem, slouží pro fungování doma a v práci. Velikost balíčku vědomostí odpovídá velikosti sociální prestiže. Školy jsou továrny na výrobu takových balíčků a jejich distribuci do dětských myslí.

MB: Vědět. Podle některých myslitelů (Buddha, Freud, Mistr Eckhart, Marx) začíná vědění s uvědoměním si klamnosti svého smyslového vnímání, tzn. že náš obraz neodpovídá skutečné fyzikální realitě; hlavně je to proto, že většina lidí je polobdělá, polospící a nevědomá si faktu, že určitá část toho, co považují za samozřejmé a pravdivé, je iluzí vyvolanou sugestivním vlivem sociálního okolí. Vědění začíná otřesem, deziluzí, zklamáním. Znamená proniknout po povrch ke kořenům a usilovat o přiblížení se k pravdě. (Freud založil své pojetí sebepoznání na zničení iluzí neboli racionalizací.) Cílem není vědění samotné ani „pravda“, ale proces sebepotvrzení rozumu. Neznalost je stejně dobrá jako znalost. Jde o to vědět hlouběji (ne mít více vědomostí).

Víra

VM: Víra = vlastnictví odpovědí, pro něž není materiální důkaz. Přijímání existujících formulací, ulehčení od samostatného myšlení a rozhodování. Poskytuje jistotu, ovšem za cenu vlastní nezávislosti. Bůh je idolem, projekční plochou; podřizujeme se vlastnímu výtvoru, iluzi. Víra je berličkou.

MB: Není v první řadě vírou v ideje, ale vnitřním postojem. Víra v sebe, v druhé, v lidský rod, ve schopnost lidí stát se lidskými. Jistota se zakládá na vlastní zkušenosti, postojích, ne na podřízení se autoritě, která víru reprezentuje. Je založena na faktech – ne ovšem na faktech empiricky dokazatelných, ale stylem – já jsem tato fakta zaregistroval.

Akt lásky

VM: Nelze mít lásku, není to věc; existuje jen akt lásky. Láska ve VM = omezování, kontrola předmětu „lásky“. Jako láska se označuje vztah mezi partnery, který je však pouze o zvyku, soc. konvencích, společné výchově dětí nebo strachem. Změna ze stavu zamilovanosti do stavu iluze vlastnění lásky: Zpočátku chtějí partneři získat jeden druhého, jsou živí, činorodí, atraktivní – jeden druhého ještě nezná. Jsou zaměřeni na bytí (tj. podněcování, dávání). Po sňatku mají jistotu a láska se stává jejich majetkem. Přestanou být k pomilování a vytvářet lásku, stávají se nudnými a nezajímavými. Přichází zklamání, zmatek a pocit, že byli druhým podvedeni. Přestali se milovat, protože uvěřili v omyl, že lásku lze mít.

MB: Akt lásky, milovat = být tvořivě činný, tj. pečovat, poznávat, odpovídat, stvrzovat, radovat se z druhého člověka, myšlenky, stromu, … Láska je proces sebeobnovování a růstu.

 

Modus vlastnění a modus bytí ve Starém a Novém zákoně a ve spisech Mistra Eckharta

Starý zákon

Jedno z jeho hlavních témat je: opusť, co máš, osvoboď se od všech okovů: BUĎ!

Exodus: Mojžíš vedl Židy do pouště (poušť je zde symbolem života bez okovů, bez majetku, jen s životními nezbytnostmi). Na každý den si sbírali jídlo, které jim Bůh sesílal – nehladověli (podobně Marx – každému podle jeho potřeb; pozn. jeho názory byly zneužity a překrouceny komunistickou ideologií), ale nesměli si nic schovávat na druhý den (proti chamtivosti a křečkování). Vždy šest dní měli sbírat a v pátek dvojnásobek, protože následoval den odpočinku, kdy jídlo z nebe nepadalo – tzv. sabat. Je to jeden z nejdůležitějších pojmů judaismu, jediný striktní příkaz v desateru, který se v celé historii nejdůsledněji dodržoval. Sabat je dnem odpočinku, ale ne ve smyslu nevynakládání úsilí – je to klid k obnovení harmonie v člověku, mezi lidmi navzájem a mezi lidmi a přírodou. Nic se nesmí ničit ani stavět – sabat je dnem klidu v boji člověka se světem. Sleduje cíl – bytí (lidé se mají chovat, jakoby nic neměli) – modlení, studium, zpěv, milování. Moderní neděle naproti tomu je v tónu zábavy, spotřeby a útěku před sebou samým. Příběh exodu končí špatně – Hebrejci se nedokázali obejít bez vlastnění. Naučili se sice žít bez trvalého bydliště a ze sesílané potravy, ale když Mojžíš zmizel na hoře, nedokázali žít bez viditelného vůdce. Přiměli Áróna, aby jim vytvořil předmět uctívání – zlaté tele (asi omyl Boha, který jim dovolil vzít si s sebou zlato a šperky). Tak žili v okovech v podobě idolu – dílu lidských rukou. Pokus o lidské bytí nespoutané věcmi se nezdařil.

Nový zákon

Pokračuje v protestu Starého zákona proti vlastnické struktuře existence; je radikálnější – např. příkaz milovat svého nepřítele (analogicky starozákonnímu miluj svého bližního). Jde o plnou účast pro lidské bytosti a zřeknutí se všeho sobectví. „Neodsuzuj druhé“ – zapomenout na vlastní ego a věnovat se porozumění a podpoře ostatních. Satan pokoušel Ježíše, že změní kameny v chléb, Ježíš řekl, že nejen chlebem živ je člověk, ale i každým božím slovem; Satan dále nabízel úplnou moc nad přírodou a Ježíš znovu odmítl. Satan zde symbolizuje materiální konzumaci a moc. Od dob evangelií se podle těchto principů řídí svět.

německý dominikán Mistr Eckhart (1260-1327)

Zdrojem mu byl Matouš: Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. Duchovní chudoba = nic nemá, nechce, nezná. Nic nechtít znamená nemít žádnou vůli ve smyslu žádosti; kdo nechce nic, po ničem netouží (ani po boží vůli). Nic neznat = nevlastnit poznání, ale proniknout ke kořenům. „Člověk by měl být vyprázdněn od všeho svého vědění“, což neznamená, že má zapomenou, co ví, ale má zapomenout, že ví (nemá se dívat na poznání jako na svůj majetek). Nic nemít = oprostit se spoutání, vazby k tomu, co máme, a to včetně boha.

Lidská svoboda je omezena v tom rozsahu, v jakém jsme připoutáni k majetku, dílu a vlastnímu egu.

Ve vlastnickém módu existence nejsou důležité objekty vlastnění, ale náš postoj k nim. Předmětem touhy se může stát cokoliv – majetek, rituály, myšlenky i dobré skutky – tyto záležitosti nejsou samy o sobě špatné, ale špatnými se stávají, protože na nich lpíme; stávají se tak okovy bránícími našemu sebeuskutečnění.

„Lidé by tolik neměli uvažovat o tom, co mají dělat, jako o tom, čím jsou.“

Co znamená „být“: 1) bytí jako realita – to, co s námi hýbe; 2) bytí jako živost, rození, tvořivost, obnova. „Být aktivní“ neznamená být zaměstnán, ale vyjít ze sebe. Aktivní člověk je jako nádoba, která se zvětší vždy, když se naplní a proto nemůže být nikdy plná.

…

…

…