Žárlivost – R. Merkle (výtažek)

Literární ochutnávka

Rolf Merkle: Žárlivost. Pragma, Praha 1997
Praktická příručka, kterou si přečtou nejspíš partneři žárlivců – většina samotných žárlivců přece vůbec nežárlí.

Podle jednoho výzkumu trpí žárlivostí 77% žen a 80% mužů. Žárlivost se vyskytuje mezi dětmi i dospělými a ve všech společenských vrstvách. Žárlit lze jednak na druhého člověka, ale třeba také na nějaký partnerův koníček.
Žárlivost nelze zvládnout jen vůlí nebo dobrým úmyslem; je třeba změnit části osobnosti, které jsou zodpovědné za její vznik a osvojit si určité způsoby myšlení. Nezbytné jsou čas, vytrvalost a trénink.

Naučný slovník: „Žárlivost je trýznivě zakoušený pocit domnělého nebo skutečného odnětí lásky. Žárlivý člověk reaguje tak, že se snaží objekt své lásky k sobě připoutat; v užším smyslu znamená žárlivost touhu po úplné bezvýhradnosti vztahů vůči partnerovi.“

Přesněji to není pocit, ale soubor pocitů, které pronikají na povrch v určitých situacích. Soubor obsahuje strach, pocity méněcennosti a vztek až nenávist, a o žárlivosti lze mluvit až tehdy, dostaví-li se všechny tyto pocity společně.
Žárlivý člověk žije ve strachu, že ho partner přestane milovat a ten ho tím ztratí. Tento strach blokuje zdravé uvažování a dotyčný se chová ztřeštěně, když se domnívá, že jeho partner by se mohl zajímat ještě o jiného člověka. Vyžaduje neustále důkazy lásky a ujištění o tom, že v životě jeho partnera je jen on a nikdo jiný. Nenávist obrací zpravidla vůči třetí osobě, ať už fiktivní nebo skutečně existující; tu prožívá jako hrozbu svému vztahu.
Nepřiměřený strach ze ztráty a partnera a zlost mají za příčinu pocity méněcennosti; žárlivý člověk pochybuje o lásce svého partnera, protože sám sebe nemá rád. Hlavní příčinou žárlivého chování je tedy neschopnost přijímat se a považovat se za hodného lásky.

Absurdní tvrzení o žárlivosti

Když člověk někoho miluje, je úplně normální být žárlivý
Hojně se vyskytující tvrzení, ale sama hojnost výskytu nevypovídá vůbec nic o tom, zda je pravdivé nebo není.
Znamenalo by to, že ti, kteří nežárlí (neběsní, když se partner živě baví s někým jiným), nemilují. Žárlivost je pro samotného žárlivce i vztah jed a ani jemu, ani vztahu nepřináší žádné obohacení.

Žárlivost je důkazem lásky
Láska je pozitivní pocit, zatímco žárlivost je směsí pocitů negativních a proto se vzájemně vylučují. Žárlivost dělá z lásky nelidské vězení. Milovat druhého znamená nechat mu jeho svobodu, aby se mohl rozvíjet, znamená podporovat druhého v dosahování jeho cílů a přání. Žárlivec partnera omezuje a nejraději by ho měl neustále pod kontrolou; zajímá ho jen jeho vlastní pohoda a to, jak se partner cítí v okamžiku jeho žárlivé reakce, je mu zcela lhostejné.

Žárlivost je nevyléčitelná
S žárlivostí se člověk nerodí, je to naučené chování a proto je možné mu odvyknout. Strach ze ztráty lásky partnera lze odstranit tím, že žárlivec začne sama sebe považovat za hodného lásky.

Projevy a příčiny žárlivosti

Max Frisch: „Žárlivost je strach z konfrontace“. Člověk se bojí srovnávání s jinými z obav, že by mohl dopadnout hůř, že svému partnerovi (už) nebude stačit. (Vetřelec je možná zábavnější, úspěšnější, má lepší postavu, je lepší v posteli …) Žárlí ten člověk, který o sobě nemá valné mínění, a protože se pokládá za málo významného až bezvýznamného, má strach, že při srovnání s jinými neobstojí. To je také důvod, proč lásku a uznání partnera pokládá za tolik důležité – cítí se jimi povznesen a zhodnocen.
Protože podceňuje sama sebe, nevěří partnerovi, když mu říká, že ho miluje. Vyžaduje stále nové důkazy lásky a žárlí na všechno, co partnerovi připadá zajímavé a co se mu líbí. Veškerý čas, který partner tráví mimo jeho společnost, považuje za důkaz, že pro něj není tak důležitý; jinak by přece každou volnou chvilku trávil s ním.
V té míře, v jaké se člověk přijímá a miluje, se cítí být přijímán a milován také druhými lidmi (cit.). Obavy ze ztráty se vyskytují jen v souvislosti s žárlivostí a mají spolu s nedůvěřivostí společnou jedinou příčinu – nízké mínění o sobě.

Ovládavé myšlení

Žárlivec považuje partnera za svůj majetek, domnívá se, že je to jen on sám, kdo může určovat pravidla a rozhodovat, co se partner smí a co ne. Pokouší se ho odříznout od ostatních lidí. Pokusy o odpor jsou potlačovány hned v zárodku. Žárlivý člověk má tendenci uznávat dvoje pravidla – pro partnera nějaká a pro sebe jiná – sám může to, co partner nesmí.

Obviňování

Všichni žárlivci dávají vinu za své žárlivé chování svému partnerovi – kdyby nedělal to a to, bylo by všechno ok. A dávají-li vinu za své chování partnerovi, vyplývá z toho jejich očekávání, že ten, kdo se má změnit, je – jejich partner. Pokud to neudělá, je to pro něho další důkaz, že o něj nemá zájem a chová se bezohledně.
Chce-li se člověk žárlivosti zbavit, musí v první řadě přijmout odpovědnost za svou žárlivost. Partner není ten, kdo způsobuje jeho problémy; neudělá z nikoho žárlivce, byť by se choval sebevíc vyzývavě nebo se bujaře bavil.
Žárlivý člověk si navozuje problémy svými myšlenkami o věcech, které jsou v naprosté většině případů úplně nezáludné. Ale i v případě, že přistihne svého partnera s někým jiným in flagranti, platí, že jeho partner není odpovědný za jeho žárlivost. Ta je důsledkem ne vnější situace, ale nízkého sebeocenění žárlivého člověka. Samozřejmě to neznamená, že s chováním partnera je vždy nutné souhlasit – vůbec ne. Přiměřenou reakcí je nesouhlas, pocit zklamání, frustrace apod.
Nedůvěra vůči partnerovi přesně odráží vnitřní nejistotu, kterou žárlivec pociťuje. Vlastní pochyby o sobě jsou tím, co probouzí pochybnosti, zda partner dotyčného člověka ještě miluje.
Důležité je, že na žárlivosti nemá kromě žárlivce samotného podíl nikdo jiný.